Okej, i kdybych nechtěla, musim přiznat, že Christmas is all around me. Nevim jestli mě to baví nebo ne.
Moje drahá mať si tohle užívá se vším všudy, uklízí, peče, zdobí, do toho chodí přecvičovat aerobic, na celej dům pouští starý vánoční fláky, tuhle něco od Elvise, Káji Gotta nebo černošskejch gospelů. V každý tý písni se chválí Ježíš. Oslavujou se jeho narozeniny, zdůrazňuje se, že je mesiáš a ták no…
Tahle podivná část roku voní skořicí, dávnými přísliby a letos, letos i pěknou depkou. Moje máma totiž vždycky říká, že nejhezčí dárek pod stromečkem je, když se tam všichni sejdou v plném počtu a nikdo nechybí. Letos nám tam bude chybět moje prateta. Odešla o prázdninách. Mám ráda slovo “odejít”, je v něm totiž jistá dávka naděje, že by se ten dotyčný zase mohl vrátit. Teta Květa mi vždycky dávala krásný dárky. Nenápadně je nakupovala a schovávala na půdě, aby si toho její druh nevšiml. Žděnek totiž tyhle věci z duše nenávidí. Taky pekla nejlepší cukroví a vůbec byla úžasná kuchařka. Nikdy neměla děti a toho pravýho potkala ve svejch osumnácti, pak o něm čtyřicet let neslyšela a posledních pár let před její smrtí to dali dohromady. Na jejím pohřbu bylo tolik lidí, že se ani nevešli do síně. Žděnek si toho dne obul zánovní červený lakýrky a podepíral mojí babičku (její sestru). Řečník pohřebního ústavu stál škrobeně vedle její rakve a nadutě vykládal věci, co jsme všichni dávno věděli. Že byla skvělá, že pomáhala lidem, že by se pro ostatní rozdala, a že nám bude chybět. Hlavně letos o vánocích.
Tak tu sedim v jedný ruce studenej karbanátek a snažim se napsat nějakej úvodník tohohle blogu. Nevim proč jsem začala právě tímhle. Ale asi to vážně bude vánocema. Všichni používají silná slova a jsou v očekávání. Po Štěpánoj se ale na závazky a sliby, co si lidi dali stejnak hromadně zapomene a my se vrátíme k nasranejm obličejům a pocitu hluboko do kapsy a hluboko do srdcí. Tak nač ta silná slova?
