Bohémové, víření a komunismus…

Prosinec 16, 2009 na 2:06 pm (Dobrej biják)

Neodolala jsem a zašla si do kina na Tři sezóny v pekle. Jako první mě upoutal trailer na tenhle snímek a pak básnění docela velkýho počtu kamarádů. Multikina vyhlásila týden všech filmů za pouhých padesát korun a tak se našel další důovd, proč jít. Navíc jsem si šplhla u svojí kamarádky, která mi rázně vyčítala, že nechodim do kina na české filmy a zabíjím tak českou kinematografii. Jediný, co k tomu můžu říct, je hovno…

Hovno sehrálo ve filmu důležitou roli. Hlavní hrdina jím nešetřil. V jedné chvíli se dokonce objevilo přes celé plátno. Ale o to tu samozřejmě nejde. Musim říct, že už hodně hodně dlouho jsem nebyla z českého filmu tak nadšená. Nerozumim všem těm věcem kolem. Ale způsob jakým Tři sezóny byly natočený, wow. Fascinovalo mne všechno. Herecký výkon Kryštofa Hádka a Martina Huby(kterýho miluju už leta), dům a nábytek Jany Frankové, humor, doba, pravdy a v neposlední řadě úžasná hudba.

Z podobnejch věcí mívám radost ještě hodně dlouho, tudíž megalomanskej Avatar počká. Prosím český filmaře – v tomhle pokračujte. Netočte filmy plný Bolků Polívků a Bobů Kleplů a nucenýho humoru(Bolku, ale tebe fakt miluju). Točte umění, skutečný umění jakým film Tomáše Mašína bezesporu je.

A i když se mi to tak moc líbilo, odmítám se z toho posrat, Egone :-)

Komentáře: 2

Pokakánek

Prosinec 15, 2009 na 4:02 pm (Běsi)

Jsem pěkně posraná. Kamkoliv jdu, bojím se. Jedno chasidské    přísloví praví, že svět jeden úzký most je a hlavní věc – nebát se vůbec. Chasidé mají pro strach uděláno.

Abych tu ze sebe nedělala uplnýho pokakánka, nutno dodat, že se bojím hlavně sama v noci, v domech, chatách, ulicích…

Pokud nemá pokoj, kde spím klíč ve dveřích je zle. Ráda se zamykám, dává mi to pocit jedinečného bezpečí. Pocit, že kdyby násilník začal lomcovat dveřmi získám více času na skok z okna, či zavolání policie.

Dnes jsem spala u svého spolužáka na vyfukující se matraci, která byla položena uprostřed  kuchyně. Jeho dům leží ve skladištní oblasti, je to vlastně takovej dům na konci světa. Nebo aspoň Pardubic. Za deset minut tři hodiny ráno se rozhoukal alarm, bylo mi jasné, že jsou to moje poslední minuty…ale nic se nestalo. Bála jsem se podívat na hodinky, od doby, co jsem viděla 3:15 zemřeš, se modlím, abych se na ně nepodívala přesně v tenhle čas. Srdce mi bušilo jak po lahvi rumu a krabce Startek. Někdy kolem čtvrté ráno mne probudila symfonie muších bzuků. Odporný hmyz mi sedl na ucho a pak na nos. Myslím, že jsem usnula něco o půl sedmé, což nebylo uplně dobrý, jelikož v sedum se mělo vstávat.

Co z toho plyne? Že jsem totální magor. Vůbec se v noci nebojte děti, pokud máte v domě kolegu Diviše a hrnec plnej kari rizota, nic, ale opravdu nic se vám nemůže stát…A jak se domnívám, vrazi chodí pouze mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno.

Komentáře: 3

Nač tak silná slova…?

Prosinec 12, 2009 na 1:26 pm (Jen tak)

Okej, i kdybych nechtěla, musim přiznat, že Christmas is all around me. Nevim jestli mě to baví nebo ne.

Moje drahá mať si tohle užívá se vším všudy, uklízí, peče, zdobí, do toho chodí přecvičovat aerobic, na celej dům pouští starý vánoční fláky, tuhle něco od Elvise, Káji Gotta nebo černošskejch gospelů. V každý tý písni se chválí Ježíš. Oslavujou se jeho narozeniny, zdůrazňuje se, že je mesiáš a ták no…

Tahle podivná část roku voní skořicí, dávnými přísliby a letos, letos i pěknou depkou. Moje máma totiž vždycky říká, že nejhezčí dárek pod stromečkem je, když se tam všichni sejdou v plném počtu a nikdo nechybí. Letos nám tam bude chybět moje prateta. Odešla o prázdninách. Mám ráda slovo “odejít”, je v něm totiž jistá dávka naděje, že by se ten dotyčný zase mohl vrátit. Teta Květa mi vždycky dávala krásný dárky. Nenápadně je nakupovala a schovávala na půdě, aby si toho její druh nevšiml. Žděnek totiž tyhle věci z duše nenávidí. Taky pekla nejlepší cukroví a vůbec byla úžasná kuchařka. Nikdy neměla děti a toho pravýho potkala ve svejch osumnácti, pak o něm čtyřicet let neslyšela a posledních pár let před její smrtí to dali dohromady. Na jejím pohřbu bylo tolik lidí, že se ani nevešli do síně. Žděnek si toho dne obul zánovní červený lakýrky a podepíral mojí babičku (její sestru).  Řečník pohřebního ústavu stál škrobeně vedle její rakve a nadutě vykládal věci, co jsme všichni dávno věděli. Že byla skvělá, že pomáhala lidem, že by se pro ostatní rozdala, a že nám bude chybět. Hlavně letos o vánocích.

Tak tu sedim v jedný ruce studenej karbanátek a snažim se napsat nějakej úvodník tohohle  blogu. Nevim proč jsem začala právě tímhle. Ale asi to vážně bude vánocema. Všichni používají silná slova a jsou v očekávání. Po Štěpánoj se ale na závazky a sliby, co si lidi dali stejnak hromadně zapomene a my se vrátíme k nasranejm obličejům a pocitu hluboko do kapsy a hluboko do srdcí. Tak nač ta silná slova?

Napsat komentář

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.